Stanislaw Pietrusza
"Král Větru" , dub, v .4m |
Mezinárodní sochařské sympozium v Plesné 2011
PATNÁCT PROMĚN HMOTY
Motto: „Plocha a objem jsou zákony veškerého života a veškeré krásy.“
Auguste Rodin
Sochařské sympozium představuje jeden z možných způsobů konfrontace rozličných uměleckých přístupů k tvorbě, obohacený o úzký osobní kontakt jednotlivých tvůrců. Sympozia v Plesné se v předchozích ročnících zaměřovala především na řezbu do dřeva. Oproti tomu při letošním uměleckém setkání již polovina sochařů preferovala kámen, konkrétně jesenický mramor, zatímco druhá část dala přednost tradičnímu dřevu, resp. dubu.
Přirozeně jen velmi obtížně můžeme hledat společného jmenovatele v tvorbě patnácti zcela svébytných a originálních tvůrců. Přesto bychom snad s jistou nadsázkou mohli říci, že z hlediska formálního přístupu spojuje tyto umělce především úcta k materiálovým kvalitám a respekt vůči řemeslné stránce sochařské profese.
Stejně tak po obsahové stránce registrujeme rozličná umělecká pojetí. Při procesu vzniku objektů nechává část výtvarníků materiál spolurozhodovat o výsledné formě a přímo se jím tak stává zdrojem inspirace. Někteří z tvůrců volí opačný postup, kdy ke zvolenému materiálu přistupují s předem připraveným záměrem.
Nyní alespoň ve stručnosti pohleďme na díla jednotlivých umělců, řazených v abecedním sledu.
Tvorba Emila Adamce (ČR) vychází mimo jiné z uměleckých i myšlenkových tradic jihovýchodní Asie. Především taoismus ovlivnil charakter jeho dřevěné sochy, ve které se polychromie i krouživé linie snaží vyjádřit víření nehmatatelných energií.
V témže materiálu realizoval své dílo i Jaroslav Bím (ČR), který si však zvolil inspiraci tradičními křesťanskými motivy a lidovým uměním. Biblická symbolika vinného lisu (Zj 19:15) a otevřeného hrobu přes jistý pochmurný nádech odkazuje ke Vzkříšení a tedy naději.
Ve figurativním dřevěném objektu Mattěje Franka (ČR) se objevuje klasický motiv kráčející postavy, který v dějinách umění úzce souvisí s vyjádřením pohybu. Zda tento pohyb, limitovaný osou kmene, chápeme jako beznadějný či nikoli, ponechává autor na úvaze a naturelu diváka.
Jisté symbolické akcenty lze spatřovat i v námětu vejce vylupujícího se z kamenného bloku v díle Jaroslava Gani (SK). Spíše zde však jde o působivý formální kontrast mezi oblými tvary a ostrými liniemi kovových tyčí, „zabodnutých“ do objektu.
Zcela zřejmé významy se pojí s mramorovou sochou Antonína Gavlase (ČR). Typický tvar ovladače odkazuje k současné konzumní společnosti podřízené manipulaci masmédii, která prostřednictvím virtuálních obrazů často ovlivňují lidské životy.
Do nitra našich těl nahlíží Petr Gavlas (ČR), když ve svém objektu usiluje o vyjádření toku energií, procházejících jednotlivými orgány. Zároveň pracuje s rozličnými texturami mramorového povrchu a organickými tvary.
Ke kořenům lidových řemesel se navrací Radomír Geryk (ČR). Jeho dřevěná skulptura odkazuje k tradičnímu „ženskému“ pracovnímu nástroji – hrábím. Toto dílo můžeme chápat jako polyfunkční, při dané instalaci pak plnící roli jakési „pohanské modly“.
„Totem“ s vnitřními prostory Ivana Matouška (ČR) vyjadřuje fascinaci
genetickými kódy a jejich strukturou, kterou autor uchopuje zřetězením základních geometrických tvarů.
Křesťanskou tematiku vnáší do svého díla Vladimír Matoušek (ČR), který Jákobův žebřík (Gn 28:12) koncipuje jako pomyslnou „průlezku do nebe“. Vedle snahy o zpřítomnění biblické vize klade autor důraz také na precizní řemeslné zpracování povrchu dřeva.
Na kontrastu ostrého, hladkého hrotu a amorfní, hrubé hmoty staví svůj mramorový objekt Gábor Miklya (M). Tento formální rozpor ještě vyhrocuje symbolické napětí mezi sladkostí medu a bolestí spojenou s motivem včelího žihadla.
Vztahy mezi vnějším a vnitřním prostorem mramorového bloku zkoumá Jozef Mundier (SK). Respekt k přírodním procesům, díky kterým kámen vznikl, silně ovlivňuje výsledný charakter díla.
Dlouhodobý zájem Stanisława Pietruszi (PL) o vzájemné působení přírodních živlů se promítá i do dřevěné „modly“, jejíž tvary formovalo proudění větru. Tento motiv úzce souvisí s tematikou otevřeného prostoru – moře, které mu však sympozium na předměstí Ostravy skutečně nabídnout nemůže.
Stálá fascinace odlesky a zrcadlením rezonuje v mramorovém objektu Soni Samašové (SK). V subtilní, hladké ploše její skulptury se odráží okolní realita, zároveň se tak divákovi nabízí možnost nahlédnout do vnitřní struktury samotného kamene.
Do netradičního materiálu – mramoru- vtiskuje svoji „plaketu“ Judit Szilvási (M). Pracuje s kontrastem mezi amorfností rostlého kamene a architekturou inspirovanými přísně geometrickými tvary.
S podobným napětím mezi rostlým dřevem a jasnou až kubistickou geometrií počítá i Jan Wajrach (PL). Do svých soch vnáší prvek hravosti a víceznačnosti, která ironizuje tradiční atributy politické moci.
Díla, realizovaná v průběhu sympozia, dokládají mnohovrstevnatost a různorodost současné sochařské tvorby nejen v našem prostředí, ale i v zahraničí.
Mgr. Petra Šimčáková, Mgr. Jiří Pometlo |
